Titulní stranka Aktuality 16. neděle v mezidobí

16. neděle v mezidobí

Přidáno: 19. 7. 2020

1. čtení – Mdr 12,13.16–19

Kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

Mezizpěv – Žl 86,5–6.9–10.15–16a

Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.

Ty však jsi, Pane, Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.

2. čtení – Řím 8,26–27

Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.

Zpěv před evangeliem – srov. Mt 11,25

Aleluja. Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tajemství Božího království odhalil maličkým. Aleluja.

Evangelium – Mt 13,24–43

Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: `Máme jít a (plevel) sesbírat?' On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromažděte do mé stodoly.‚„ Předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: `Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“

Homilie

Drazí přátelé!

Každá doba má svoje speciální projevy pomsty. Ještě na začátku našeho věku byl v Palestině, uprostřed Arabů, zvyk z pomsty někomu vyťat ovocné stromy, anebo podpálit úrodu. Jestliže si rozhřešení z těchto hříchů rezervoval sám biskup v Jeruzalémě, asi se to stávalo dost často. Mezi projevy pomsty patřilo i zasetí koukolu na nepřítelově poli. Takto mohlo pole ztratit svoji hodnotu i na několik roků. Proto se nedivme Ježíšovi, že když chtěl lidem vysvětlit, odkud se bere zlo a jaký má mít člověk vztah ke zlu, pomáhá si příkladem ze života lidí o plevelu, který nepřítel zasel mezi pšenici. V celých dějinách se lidé ptají podobně jako sluhové z podobenství: „Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?“(Mt 13, 27) Ježíš uvádí dva zdroje zla: syny Zlého a ďábla.

Ze Zjevení víme, že vše, co Bůh učinil, bylo velmi dobré.(porov. Gn 1, 31) I první lidé byli velmi dobrý. Byli nejlepší z celého stvoření. Byli ale i bytostmi omezenými. Nebyli absolutně dobrý. Absolutně dobrý je jen Bůh a oni byli jeho stvořeními. A i tak velké dary, jak bylo samotné dobro v jejich srdcích a svobodná vůle v jejich myslích, v sobě nesly možnost odmítnout dobro a rozhodnout se pro zlo. Pokud by člověk neměl tuto možnost rozhodování, byl by jen strojem naprogramovaným na konání dobra. A lidské skutky by nebyly skutky člověka, ale toho, kdo je do něho naprogramoval. A tak se objevilo i první zrno plevelu na Božím poli. Nejprve to byl hřích prvních rodičů a později přišla další zrna plevelu v životě a jednání jejich potomků. A my už z vlastní zkušenosti víme, že dítě, které přichází na svět, není polem úplně čistým, ale jsou v něm už zasetá zrnka koukolu. Není čistou tabulí, na které by mohli rodiče a vychovatelé psát, co se jim zachce. Přitom však víme, že v dítěti je i mnoho dobra, mnoho dobrých zrníček, které do jeho duše zasel Bůh. Později už záleží jen na člověku samotném, zda se vědomě a dobrovolně stane synem a dcerou Boha, anebo synem a dcerou hříchu, Zlého. Ježíš však učí i to, že rozhodnutí člověka konat zlo v plné svojí síle podporuje i zlý duch, jak to bylo vidět i v případě prvních lidí. Zlý duch však není ve své moci partnerem Boha. Je spíše okrajovou silou, která působí v celé historii lidstva, aby zneužívala dobro a člověkovu svobodnou vůli.

My se často ve vztahu ke zlu, anebo ke zlým lidem dopouštíme třech omylů. Jsou lidé, kteří sní o čistém lánu pšenice. Chtěli by společnost vybudovat jen z dobrých lidí. Myslí si, že je možné vybudovat ráj na zemi. Takovou společnost není možné vytvořit. A i kdyby se vytvořila nějaká skupina vyvolených lidí, je velký předpoklad, že i tam zlo zaseje svoje zrno. Jiní se rozhodnou všemi silami bojovat proti zlu. V nezdravé ambici jsou přesvědčeni, že dokážou vykořenit zlo na zemi. Po letech úsilí jsou často znechucení a cítí, že už nemají více sil. Mají pocit, jakoby svůj život prohráli. Nejednou se stává i to, že sami začnou činit zlo.

Jsou však i tací, kteří lidi dělí na dvě části. Na jedné straně jsou lidé dobrý, šlechetní a nábožní a na druhou stranu vymezí lidi, podle nich zlé, hříšné, nemorální. Tito lidé, kteří rádi vytvářejí tábory vyvolených a zatracených, nevědí o jedné skutečnosti. Nejednou totiž právě v těch „dobrých společnostech“ vyroste plevel a v těch „hříšných společenstvích“ vyroste pšenice. Tyto tři skupiny lidí jakoby zapomínaly na Ježíšova slova: „Nechte obojí spolu růst až do žní.“(Mt 13, 30) Jaký je tedy Ježíšův názor na náš vztah ke zlu? Máme mít ke zlu lhostejný vztah? Má nám to být úplně jedno, že je ve světě zlo? Jakou koncepci, jaký postoj, jaké řešení nám Kristus nabízí?

Ježíš nás učí, abychom měli pravdivý pohled na svět. Do konce světa bude zlo existovat. Vždy budou lidé, kteří budou vědomě a nevědomě činit zlo. Před zlem nemáme zavírat oči. Je nutné znát, jak zlo vzniká a roste. Přeměna světa však nespočívá v tom, že všechnu energii vynaložíme k boji proti zlu. Ona spočívá v jiném. Všechno úsilí vynaložíme k tomu, aby v nás rostlo dobro. A to dobro v nás musí růst, ačkoli naším sousedem bude zlo. Ve společenství apoštolů byl jako plevel zasetý Jidáš. Ježíš ho mohl vyrvat ještě na začátku. Přece tak neudělal. Neudělal tak proto, neboť chtěl, aby apoštolové dozrávali v sousedství srdce, ve kterém vyrostlo zrno zla. On sám celé měsíce dokázal žít v blízkosti zrádce. A když se na kříži vysypalo z Ježíšova srdce zrno spásy pro celý svět, v té samé době vypadává z Jidášova srdce koukol zla. Byla to hodina rozdělení koukole od pšenice. A tuto hodinu si i Bůh rezervoval na čas žní, na konec světa. V dávných dobách bylo zvykem pomstít se nepříteli tak, že mu někdo zasel plevel na pole. My, křesťané, žijme jinak. Všude rozsévejme dobro a lásku.

Požehnané mezidobí vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky