Titulní stranka Aktuality 2. neděle velikonoční - Božího milosrdenství

2. neděle velikonoční - Božího milosrdenství

Přidáno: 19. 4. 2020

1. ČTENÍ: Sk 2, 42–47

Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.

2. ČTENÍ: 1 Pt 1, 3–9

Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.

EVANGELIUM: Jan 20, 19–31

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“

Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Homilie – Drazí přátelé!

Osmý den po Veliké noci nasloucháme Janovu evangeliu o dvojnásobném překvapení učedníků vzkříšeným Ježíšem – nejprve první den po sobotě a potom za osm dní, kdy je přítomný i chybějící Tomáš. Ježíš při obou setkáních učiní stejné gesto – ukáže učedníkům probodnuté ruce a bok, a při druhém setkání Tomáše vyzve, aby se dotkl jeho ran. Mnozí celé věky přemýšleli nad tím, proč na Ježíšově vzkříšeném těle nadále zůstaly rány. Vzniklo mnoho vysvětlení, ale snad nejpůsobivější z nich je od sv. Antonína Paduánského. Odvolává se na proroka Izaiáše, kde se Bůh vyznává z lásky k člověku a říká, že i kdyby matka zapomněla na svoje dítě, on na nás nemůže zapomenout, ba až do svých dlaní si nás vryl.

Ježíš si tedy nenechal na dlaních jizvy po hřebech, ale jeho ranou či stigmatem je naše jméno. On si skrze rány nechtěl připomínat bolest a utrpení, ale svou lásku vůči nám. Ježíšovy rány jsou znamením jeho lásky, která je silnější než smrt a která je skutečným projevem jeho milosrdenství vůči nám. Ať bychom padli do jakéhokoliv hříchu, ať by se z nás stali otroci té nejhorší závislosti, on si nás bude stále pamatovat, protože naše jméno si dal „vepsat“ hřeby do vlastních dlaní. Takže když se díváme na Ježíšovy rány, díváme se na svoje jméno. Moje jméno je jeho ranou, ne hřeb.

Dnešní neděli budeme se zvláštní úctou stát před obrazem Božího milosrdenství; uvědomme si právě tuto skutečnost, že vidíme vzkříšeného Ježíše ukazujícího na rány z lásky. Jakoby nám chtěl říct, že na nás nemůže zapomenout, protože nás miluje víc než matka vlastní dítě. Všimněme si ještě druhého gesta, ke kterému nás Ježíš pozval: dotkni se mých ran. Jak to udělat? Skrze rány bratří a sester, kteří tvoří Církev – jeho tělo. To jsou dnešní rány na těle vzkříšeného Pána. Mají různé tváře a podoby, o kterých je někdy lehčí mluvit, psát, přednášet nebo je fotit, jak jim osobně podat ruku a pomoct. Jenže skutečné milosrdenství se přijímá, ale i vůči ostatním projevuje.

Osmý den po Veliké noci nasloucháme Janovu evangeliu o dvojnásobném překvapení učedníků vzkříšeným Ježíšem – nejprve první den po sobotě a potom za osm dní, kdy je přítomný i chybějící Tomáš. Ježíš při obou setkáních učiní stejné gesto – ukáže učedníkům probodnuté ruce a bok, a při druhém setkání Tomáše vyzve, aby se dotkl jeho ran. Mnozí celé věky přemýšleli nad tím, proč na Ježíšově vzkříšeném těle nadále zůstaly rány. Vzniklo mnoho vysvětlení, ale snad nejpůsobivější z nich je od sv. Antonína Paduánského. Odvolává se na proroka Izaiáše, kde se Bůh vyznává z lásky k člověku a říká, že i kdyby matka zapomněla na svoje dítě, on na nás nemůže zapomenout, ba až do svých dlaní si nás vryl. Ježíš si tedy nenechal na dlaních jizvy po hřebech, ale jeho ranou či stigmatem je naše jméno. On si skrze rány nechtěl připomínat bolest a utrpení, ale svou lásku vůči nám. Ježíšovy rány jsou znamením jeho lásky, která je silnější než smrt a která je skutečným projevem jeho milosrdenství vůči nám. Ať bychom padli do jakéhokoliv hříchu, ať by se z nás stali otroci té nejhorší závislosti, on si nás bude stále pamatovat, protože naše jméno si dal „vepsat“ hřeby do vlastních dlaní. Takže když se díváme na Ježíšovy rány, díváme se na svoje jméno. Moje jméno je jeho ranou, ne hřeb. Dnešní neděli budeme se zvláštní úctou stát před obrazem Božího milosrdenství; uvědomme si právě tuto skutečnost, že vidíme vzkříšeného Ježíše ukazujícího na rány z lásky. Jakoby nám chtěl říct, že na nás nemůže zapomenout, protože nás miluje víc než matka vlastní dítě. Všimněme si ještě druhého gesta, ke kterému nás Ježíš pozval: dotkni se mých ran. Jak to udělat? Skrze rány bratří a sester, kteří tvoří Církev – jeho tělo. To jsou dnešní rány na těle vzkříšeného Pána. Mají různé tváře a podoby, o kterých je někdy lehčí mluvit, psát, přednášet nebo je fotit, jak jim osobně podat ruku a pomoct. Jenže skutečné milosrdenství se přijímá, ale i vůči ostatním projevuje.

Požehnané velikonoční oktávu vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky