Titulní stranka Aktuality 24. neděle v mezidobí

24. neděle v mezidobí

Přidáno: 13. 9. 2020

Video: https://www.fa­cebook.com/…744714­637433

1. čtení – Sir 27,33–28,9 (řec. 27,30–28,7)

Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!

Mezizpěv – Žl 103,1–2.3–4.9–10.11–12

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina, a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.

Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.

Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

2. čtení – Řím 14,7–9

Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

Zpěv před evangeliem – Jan 13,34

Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán; milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.

Evangelium – Mt 18,21–35

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!' Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“

Homilie

Drazí přátelé!

Předchozí týden jsme se měli možnost povzbuzovat ke službě napomínání. A dnes nás Pán učí službě odpouštění. Proč službě? Protože vědět odpustit, to je služba, skrze kterou se bourají bariéry neporozumění, zatrpklosti, vzájemného odcizení.

A jak odpouštění souvisí s napomínáním, o kterém byla řeč minulou neděli? Velmi jednoduše. Pokud se někdo podejme jít napomenout provinilou osobu, příčina obvykle v nás vyvolá nespokojenost, podráždění, možná i hněv. „Jak si to může tento člověk dovolit? Kde na to bere právo? Už to dál takhle nemůže jít!“ A podobně se pohoršujeme. Zvedá se v nás bariéra odporu. Mít tehdy danou osobu rád je těžké, možná až nad naše síly. A Pán Ježíš nám i v takových a podobných situacích radí: „Pokud se tvůj bratr prohřeší vůči tobě, ne sedmkrát, ale sedmasedmdesát­krát“, je třeba odpustit. Teda podmínkou číslo jedna, aby naše napomínání mohlo přinést účinek, je naše předchozí odpuštění. Bez odpuštění není lásky. A napomínat někoho bez lásky znamená ohrožovat její rozmnožení mezi námi. Lidé vědí velmi dobře vycítit, jak to někdo s nimi myslí. Zda jim chce opravdu pomoci k lepšímu, protože je má rád, nebo jen chce odstranit to, co mu ztrpčuje život s někým, tedy odstranit překážku.

Náročnost Ježíšovy lásky je velká. Vědět odpustit jednou, dvakrát, sedmkrát, to bych ještě byl schopen, říká apoštol Petr, a možná i my, ale odpustit sedmasedmdesátkrát, to je nad naše síly. Ano, naše schopnost, ochota odpouštět, není tak velká, jak ji požaduje od nás Bůh. Ale nezapomínejme, že Ježíš ji od nás nejen požaduje, ale sám nás tomu učí svým příkladem. A on sám nás k tomu i uschopní, když ho o to budeme prosit. V dějinách církve máme dost krásných příkladů, kde ti, kteří věrně následovali Krista, dostávali i mimořádnou sílu odpouštět. Lze říci, že mimořádnou sílu pro svědectví o Ježíšově lásce v nich. A tato odpouštějící láska proměňovala a dodnes proměňuje lidská srdce a obrací je k Bohu. Zde hledejme odpověď na otázku, proč je křesťan povolán denně odpouštět. Odpuštění je projevem zachraňující Boží lásky a způsob, jak Bůh uskutečňuje záchranu člověka.

Každý z nás je denně odkázán na Boží milosrdenství a Boží odpuštění. Bezprostředně se nás dotýká a díky Božímu odpuštění získáváme vždy novou naději i novou odvahu jít dál a přitom nezklamat Boží důvěru, nezklamat ji ani v oblasti odpouštění bližním. Pán Bůh nám na to denně připraví nějakou příležitost. Jednou se mi stalo, že jsem si našel za stěračem na zaparkovaném autě lístek od policistů, že špatně parkuji, abych se dostavil na policii. Dva roky jsem na tom místě parkoval s jistotou, že neporušuji žádný dopravní předpis. Na policii jsem šel s rozhodnutím bránit se. Po delším čekání na službu konajícího policistu jsem se nakonec dočkal. Ujala se mě paní policistka. Už jsem chtěl vysvětlovat, že došlo asi k nedorozumění, ale předběhla mě, a říká, abych šel domů, že ona to už vyřídí. Ulevilo se mi, ale ne nadlouho. Vyšel jsem z policejní stanice k autu, které jsem měl zaparkované před budovou nedaleko hlídaného parkoviště. Nato přišel za mnou strážný z parkoviště, že mám zaplatit sto-padesát korun. „A za co?“ Ptám se, „vždyť tuto plochu nehlídá.“ Přesvědčoval mě, že i tam hlídá a nedal se obměkčit. Nakonec jsem mu dal těch sto-padesát korun, ale spíše z trucu, než z lásky. Petr, ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát!

Na závěr bych chtěl říci, že odpustit neznamená vzdávat se spravedlivých požadavků, vzdávat se spravedlnosti. Láska a spravedlnost kráčejí spolu, není lásky bez spravedlnosti, tak jak není skutečné spravedlnosti bez lásky. Odpustit znamená neztratit, nezbourat most vzájemné lásky, porozumění, přes který se dá dosahovat postupně i spravedlnost.

Ať nás všechny posílí svou milostí dobrotivý Bůh k odpouštějící i budující vzájemné lásce.

Požehnané mezidobí vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky