Titulní stranka Aktuality 32. neděle v mezidobí

32. neděle v mezidobí

Přidáno: 8. 11. 2020

Video: https://www.fa­cebook.com/…086200­814374

1. čtení – Mdr 6,12–16

Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni, je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.

Mezizpěv – Žl 63,2.3–4.5–6.7–8

Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.

Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.

Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.

2. čtení – 1 Sol 4,13–18

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

Zpěv před evangeliem – Mt 24,42a.44

Aleluja. Bděte a buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Aleluja.

Evangelium – Mt 25,1–13

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: `Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: `Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: `Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.' Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: `Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: `Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.' Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

Homilie

Drazí přátelé!

Někdy stává se tak, že nám někdo něco důležitého říká, a my si myslíme, že to snad není až tak důležité. Že to ten člověk nemyslel tak, jak to řekl. V některých případech můžeme mít pravdu. Ale také se můžeme mýlit. To, co jsme uslyšeli před okamžikem v evangeliu, bylo důležité ale možná, že si to až tak neuvědomujeme. A někdy se stává, že když si to uvědomíme, je už pozdě. Dnešní evangelium končí slovy: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ Bylo by velmi nemoudré myslet si, že to Pán Ježíš nemyslel vážně. Aby nás poučil, jak máme být připraveni na smrt, opsal nám jeden židovský zvyk. Vrcholnou událostí svatební zábavy byla chvíle, kdy si snoubenec přišel po nevěstu, aby ji přivedl do svého domu. Obyčejně snoubenec přicházel do domu budoucí manželky po západě slunce. Doprovázeli ho jeho přátelé. Protože nevěsta nevěděla přesně, kdy její budoucí manžel přijde, musela na něho čekat. Někdy mohl přijít až v noci a očekáváni se prodloužilo v bdění. Žena ho očekávala se svými přítelkyněmi. Měly s sebou olivové lampy, kterými měly svítit cestou do ženichova domu.

V podobenství, které Ježíš pověděl, pět panen předpokládalo, že snoubenec může přijít trochu později, a proto si vzaly olej i do nádobek. Druhých pět toto nepředpokládalo. Měly olej jen v lampách. Když tak dlouho čekaly, olej vyhořel. Ve chvíli kdy přišel ženich, už olej neměly. A tak šly nakoupit, ale už bylo pozdě. Svatební průvod byl už u ženicha a dveře byly zavřené. Z Ježíšova podobenství je samozřejmé, že první podmínkou dobré přípravy na smrt je bdělost. Bdělost můžeme definovat jako neustálou připravenost na skutek. Tak například bdí pracovník, aby nepřišel ráno pozdě do práce. Tak bdí matka při posteli svého nemocného dítěte. Takové bdění je potřebné v našem očekávání na setkání s Pánem, který nás vede na věčnost. Toto bdění má být naplněné nadějí a radostí. Člověk, když rozjímá nad otázkami života a smrti, neměl by z nich mít hrůzu. Měl by se radovat, že bude moci z úst Pána uslyšet slova: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“

Ale samo bdění nestačí. Nestačí vědět, že můžeme zemřít kteroukoliv chvíli života. Musíme být i na tuto chvíli připraveni. Symbolem této přípravy je v podobenství světlo lamp. My jsme toto světlo dostali při přijetí svatosti křtu. Stali jsme se Božími dětmi a Bůh nás obdaroval svojí láskou. Při našem křtu to symbolizovala hořící svíce v rukou našich rodičů. Při prvním svatém přijímání a biřmovaní jsme slíbili, že toto světlo poneseme v životě sami až do smrti. To světlo máme nést možná 60, 70 nebo 80 roků. Možná že ještě více, možná že méně. Není lehké nést v životě světlo milosti, lásky a víry tak, aby nám nezhaslo. Jsou chvíle, kdy hoří velkým plamenem. Někdy ale naše hříchy způsobují, že toto světlo jen se doutná a dokonce může zhasnout. Ježíš nám dal ale možnost, že světlo můžeme znovu zapálit. Děláme to tedy, když se vyzpovídáme ze svých hříchů, když jich upřímně litujeme, když se chceme polepšit. V roce 1791 zemřel za záhadných okolnosti vynikající hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart. Měl 36 let. Krátce před smrtí ho navštívil jeden neznámý muž a poprosil ho, aby mu zkomponoval pohřební mši, která, jak řekl, by byla hodna génia, jakým byl Mozart. Mozart ji napsal, ale hned poté zemřel, a tak ji nemohl odevzdat tomu, kdo si ji objednal. Jeho přátelé se shodli na tom, že není žádné jiné vhodnější dílo než toto Requiem, které by uctilo jeho život po čas pohřebních obřadů. Při komponování Mozarta asi vůbec nenapadlo, že tato pohřební mše zazní poprvé na jeho vlastním pohřbu.

Takový je život člověka. Neznáme dne, kdy odejdeme z tohoto světa. Nikdo z nás nemá na stole kalendář s datem svého odchodu na věčnost. Dokážeme moc. Chceme dokázat ještě více a více, a když tak plánujeme naši budoucnost, přijde smrt na návštěvu, zaklepe na dveře, a už se končí naše plánování do budoucna. Kéž by i na našem pohřbu mohlo zaznít naše vlastní Requiem, které si komponujeme celý život z našich skutků. Kéž bychom mohli ukázat radost a bolest života a také silnou naději a víru na věčnost. Nevycházejme z kostela s postojem, že to dnes Ježíš nemyslel vážné. To se týká nás i těch, kteří kolem nás žijí. Přece okolo nás je tolik starých a nemocných lidí, kteří čekají na smrt. Ježíš to myslel vážně. A řekl to každému z nás.

Požehnané mezidobí vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky