Titulní stranka Aktuality 5. neděle v mezidobí - svátek Uvedení Páně do chrámu

5. neděle v mezidobí - svátek Uvedení Páně do chrámu

Přidáno: 7. 2. 2021

Video: https://www.fa­cebook.com/…718333­457295

1. čtení – Mal 3,1–4

Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Mezizpěv – Žl 24,7.8.9.10

Hospodin zástupů, on je král slávy!

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy!

2. čtení – Žid 2,14–18

Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

Zpěv před evangeliem – srov. Lk 2,32

Aleluja. Pán je světlo národů. Pán je sláva svého lidu. Aleluja.

Evangelium – Lk 2,22–40

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

Homilie

Drazí přátelé!

Nejkrásnějším a nejznámějším symbolem našeho náboženství je kříž. Hned na druhém místě je svíce. Smysl symbolu spočívá v tom, že vyjadřuje nějakou duchovní skutečnost. Někdy se symbolem dá nějaká skutečnost vyjádřit lepe než slovy. Svou hlubokou symboliku má i svíce. Simeon při obětování Páně v chrámu řekl, že on bude světlem k osvícení pohanů. Když Ježíš dospěl, sám o sobě řekl: Já jsem světlo světa. Podobně to řekl i na adresu věřících: Vy jste světlo světa. Právě na památku, že Simeon nazval Ježíše „světlem“ se v X. století začali světit svíce – hromničky. Zvláštní byla tato symbolika i v prvních stoletích křesťanství, když se liturgie uskutečňovala v noci a nebylo jiného světla. Církev v celých dějinách připomíná, že Kristus je naším světlem a že bez Krista bychom žili v temnotě, nevědomosti a smrti. A toto bychom si měli i my uvědomit, když uvažujeme nad symbolikou svíce.

Svíce je pro nás symbolem oběti. Spaluje se, aby jiným přinášela pokoj, radost a pohodu. I od nás život žádá neustálou oběť. Zvláště v našich časech je to důležitý problém. Vždyť proč se rozpadají manželství? Proč pláčou rodiče nad svými dětmi? Proč se lidé topí v alkoholu, drogách? Proč se lidé vzdalují od Boha a Církve? Ptáme se, proč? Protože, se nedokážou obětovat. Svíce je symbolem víry. Při křtu a při Prvním sv. přijímání jsme dostali zapálenou svíci jako symbol světla víry. Víru, kterou jsme dostali při křtu je třeba nést celým životem.

Svíce je symbolem křesťanství. Kristus řekl i nám: Vy jste světlo světa. My křesťané máme být jako světlo zapálené v tmavé světnici. Náš dobrý příklad, naše rozhodné postoje, naše životní moudrost jsou světlem pro jiné. Křesťan, který nesvítí, není křesťanem.

Svíce je symbolem lidského života. Od chvíle, kdy je zapálena, začíná ubývat. Podobně je to i s naším životem. Od chvíle kdy jsme začali žít, se každou hodinou, každou sekundou náš život zkracuje. Musíme se neustále ptát, co máme dělat, abychom zbytek života prožili tak, abychom toho nikdy nemuseli litovat? Některé menší skupiny věřících to dělají i tak, že si v temné místnosti zapálí svíci, dívají se na její plamen a meditují nad sebou, životem a Ježíšem. Možná bychom to mohli zkusit i my, například ve svém pokoji, a „naslouchat“ slovům hořící svíce. Určitě bychom uslyšeli ve svém srdcí mnoho pěkných myšlenek. Prosme Pannu Marii o sílu přinášet oběti, o živou víru, která se dává i jiným a o dobré využití času, který nám ještě v životě zbývá. Hořící svíce je symbolem Ježíše, který je Světlem světa, světlem pro nás. Proto není možné přejít okolo něho obojetně. Maria si ne přivlastňuje Syna pro sebe, ale ukazuje ho druhým: pastýřům, mudrcům, Simeonovi. Takovým Simeonem může být každý člověk, každý z nás zde přítomných. Jak je to užasne, Maria je připravena položit své Dítě na ruce druhému. Simeon vzal Ježíše do svých rukou s radostí i my udělejme totéž.

Je třeba přijmout Ježíše, je třeba otevřít mu své srdce. Symbolem našeho přijetí Ježíše Krista je svíce v naších rukou. Vždyť světlo provázelo betlémské pastýře, mudrce… to světlo může provázet i nás. Ale hlavně nezapomeňme, že Kristus je naše světlo, nás život, naše spása. Proto během dnešní liturgie, děkujme Bohu za Ježíše, který se stál světlem pro svět, pro každého člověka, pro každého z nás. Děkujme Bohu za Ježíše, Světlo, které nás osvěcuje a provází. A ještě jedno: Ježíš je Světlem pro nás, zkusme i my být světlem pro někoho. Dejme světlo – dětem, mladým, opuštěným, umírajícím, za bouře… Buďme světlem a všichni ať se sejdeme tam, kde bude světlo věčné.

Požehnané nastávající týden vám všem přeji. Myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky