Titulní stranka Aktuality Pátá neděle postní

Pátá neděle postní

Přidáno: 29. 3. 2020

Evangelium – Jan 11,1–45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

Homilie – Drazí přátelé!

Když dávají v televizi nějaký seriál, bývá zvykem, že hlasatelka krátce zopakuje předcházející díl. I my si můžeme v této chvíli zopakovat evangelijní události postní doby. Ježíš se nejprve setkal s ďáblem, který ho pokoušel. Pak byl s apoštoly na hoře Tábor, kde se před jejich očima proměnil. Následoval rozhovor u studny se Samaritánkou, které vysvětlil, v čem spočívá klanění se Bohu. Minule jsme četli o setkání se slepcem, kterému Ježíš vrátil zrak. A dnes jsme svědky dalšího setkání. Je to setkání se sestrami Marií a Martou ve chvíli, kdy jejich bratr Lazar je už čtyři dny v hrobě. Jako všechny předcházející setkání, i toto je pro nás poučné a povzbudivé.

Všimněme si skutečnosti, že Ježíš přichází do rodiny, kterou navštěvoval i dříve a o níž nám evangelista píše, že Ježíš její členy miloval. Z našeho pohledu bychom mohli říct, že to byla Ježíšova privilegovaná nebo oblíbená rodina. Z takového vztahu by mělo vycházet i mimořádné chování všech účastníků, což znamená, že Ježíš měl chránit sourozence od každého zla a sourozenci si na to mohli dělat nárok, vždyť pomáhal i těm, které vůbec neznal. Okolnosti kolem Lazarovy smrti nám však ukazují, že to nebylo tak, jak bychom si to my představovali.

Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ V tomto vzkazu můžeme cítit určitou jemnost Marty a Marie. Možná by někdo jiný na jejich místě vzkázal: Tvůj přítel onemocněl, rychle přijď a uzdrav ho! Oni ale neposílají žádný rozkaz. Spokojí se s oznámením, ale rozhodnutí, co dělat, ponechávají na Ježíši. Ježíš také hned nejde do Betánie, aby uzdravil Lazara. Věděl, že Lazar zemře, i to, že ho za několik dní vzkřísí z mrtvých. Přesto nic takového sestrám nevzkázal. Ponechává je, aby prožili celou tu tragédii a hrůzu, která je spojena se smrtí milovaného sourozence. Aby poznali všechny ty starosti, které způsobuje zorganizování pohřbu.

Když Ježíš nakonec přichází do Betánie, Marta ho přivítala slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Podobně ho po chvíli přivítala i Marie. Ani v těchto slovech není cítit výčitku typu: Pane, tolik lidí jsi už uzdravil, a našeho bratra a svého přítele si necháš klidně umřít. Přijímají ho ve svém domě se stejnou pohostinností a nadějí. Až potom, po všech bolestech a smutku Marie a Marty, následuje zázrak vzkříšení Lazara. Ježíš plní, co řekl předtím apoštolům, že Lazarova nemoc a smrt je k Boží slávě, aby jí byl on sám oslaven. A kromě toho tímto zázrakem přináší radost rodině, kterou miloval. Takový tedy má být vztah mezi skutečnými přáteli. Ježíšovi jeho přátelé vždy ponechávají svobodu, aby se sám rozhodl. To je ale jedna z nejtěžších věcí ve vztahu ke Kristu. A asi máme podobný problém i my. Podobáme se Marii a Martě v tom, že právě tak rychle oznamujeme Ježíšovi naše problémy a bolesti. Ale nechceme, aby se Ježíš rozhodl tak, jak on chce. Prostě mu vnucujeme, aby se rozhodl tak, jak chceme my. Vzpomeňme si na ty různé výčitky, které jsme v životě posílali na Ježíšovu adresu. Modlím se za sebe, ale zdravý pořád nejsem. Modlím se za svoje děti, a ty se taky nechtějí uzdravit. Modlím se za svého manžela, ale do hospody chodí pořád. Prosil jsem Boha, aby můj blízký nezemřel, ale on stejně umřel. Zachovávám všechny přikázání, a stejně je mi to k ničemu, mám stejné problémy jako ti nevěřící… V pátek někdy nejím maso, ale všechno jde úplně jinak, než jsem si naplánoval. Děláš mi to, Bože, naschvál? Znám plno lidí, kteří se ani nemodlí, ani nechodí do kostela, a stejně se mají mnohem lépe než já. Proč bych se měl snažit být lepší, když z toho stejně nic nemám. Nemyslím si, že Ježíš nemá pochopení pro naše výčitky, že by je pokládal jen za projev naší slabé víry. On ví, že nejsme z oceli, abychom všechny těžkosti a bolesti přijímali bez problémů a s radostí. Dokonce nám rozumí lépe než my sami. Je to neuvěřitelné? Chce pro nás to nejlepší, i když se nám to často z našeho lidského pohledu vůbec nezdá. Ježíš však chce každému pomoct, aby objevil smysl svých problémů, smysl kříže.

Jedna známá legenda vypráví o matce, které zemřel syn. Ve svém smutku si nevěděla rady, proto navštívila mudrce s prosbou: „Znáš nějaké modlitby a prosby, které by mohli mému synovi vrátit život?“ Mudrc jí odpověděl: „Přines mi hořčičné zrnko z domu, kde neznají žádnou bolest. Pak vyženu z tvého života smutek.“ Žena se tedy vydala na cestu hledat hořčičné zrnko. Brzy přišla k jednomu nádhernému domu, zaklepala na dveře a zeptala se: „Hledám dům, kde nikdy nepoznali žádnou bolest. Jsem v takovém domě? Je to pro mne velmi důležité.“ Majitel domu jí odpověděl: „Jste na špatném místě. My jsme v poslední době zažili mnoho zla.“ A začal jí o tom vyprávět. Odešla a hledala jiný dům, kde neznají utrpení. Ale kdekoliv přišla, ať už mezi chudé nebo bohaté, všude jí říkali: Neexistuje dům bez utrpení. A opět poslouchala nářek druhých lidí, a aniž si to uvědomovala, zapomínala, že má hledat hořčičné zrnko. V setkáních s bolestí druhých lidí se pomalu léčila z vlastní bolesti.

I tato moudrá legenda nás poučuje, jaký smysl má utrpení Ježíšových přátel. Je zde často i proto, abychom se skrze naše utrpení přiblížili k utrpení druhých lidi.

Ježíši, pomoz nám prožít všechny naše trápení a starosti v důvěře, že ty nikdy nezapomeneš pomoci svým přátelům. Amen

Požehnané postní období vám všem přeji a žehnám vás +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky