Titulní stranka Aktuality Zelený čtvrtek - Památka Večeře Páně

Zelený čtvrtek - Památka Večeře Páně

Přidáno: 10. 4. 2020

1. ČTENI: Ex 12, 1–8. 11–14

Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: 'Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je tomu domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabij e celé shromážděné společenství Izraele.

Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám nad nimi v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev beránka sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.'“

2. ČTENÍ: 1 Kor 11, 23–26

Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

EVANGELIUM: Jan 13, 1–15

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“

Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

Homilie – Drazí přátelé!

Mezi nejkrásnější pohledy na rodinu patří i ten, když rodina sedí společně kolem stolu. U stolu se kromě jídla také mluví. Členové rodiny si vyprávějí o svých zážitcích, radostech a starostech. U stolu se často řeší vážné rodinné problémy. Tam se pláče, kárá i slibuje. Od stolu by se mělo odcházet s úmyslem splnit, co se u stolu slibovalo. Bohužel, někdy máme zkušenost, že to tak není. Někdo odejde od stolu a jedná zase po svém. Dnes jsme svědky jednoho historického stolování, Ježíšova večeře s apoštoly. Odehrály se při ní mimořádné věci. Jenže důležité věci se odehrály i po skončení Poslední večeře. Víme, že zvláštní skupinou lidí, kterým se Ježíš věnoval, byli apoštolové. Od chvíle, když si je Ježíš povolal, až do Poslední večeře prožili s Ježíšem mnoho událostí. Byli s ním na jeho cestách a postupně se seznamovali s jeho učením a posláním. Ježíš se jim zvlášť věnoval a vysvětloval jim věci, které nechápali. Apoštolové byli svědky mnoha uzdravení a jiných zázraků. Můžeme říct, že jen Panna Maria, když s ní Ježíš žil v Nazaretu, mu byla blíže než učedníci. To, že si Ježíš připustil apoštoly tak blízko k sobě, mělo hluboký význam. Především chtěl, aby postupně uvěřili, že je Syn Boží. Z této víry měla vyrůst touha žít a zemřít pro Ježíše. A v této touze měli objevit nejhlubší smysl svého životního poslání.

Poslední večeře měla být pro ně dalším zážitkem. Na vlastním těle cítí Ježíšovu lásku, když jim umývá nohy. Potom do svého srdce přijímají Ježíšovo Tělo v podobě chleba a vína. Nakonec jsou Ježíšem vysvěceni na kněze slovy: Toto čiňte na mou památku! Představme si, že by touto zprávou končila evangelia a my bychom se o apoštolech už nikde nic nedočetli. Určitě bychom žili v přesvědčení, že si Ježíš apoštoly získal bytostně pro sebe. Vždyť co více pro ně ještě mohl udělat? Ale evangelium pokračuje dále. Čteme, že po večeři apoštolové jakoby zapomněli, co se stalo možná před hodinou. Na Olivové hoře se Ježíš potí krví a oni si klidně spí. Když Jidáš s vojáky přichází zajmout Ježíše, chtěli by se někteří z nich za něho bít a zapomínají, že jim Ježíš umyl nohy, aby jim dal příklad lásky k přátelům i k nepřátelům. Petr se dokonce bojí přiznat ke svému přátelství s Ježíšem. A když Ježíš visí na kříži, stojí pod ním jen jeden z apoštolů, nejmladší Jan.

My už víme, že kromě Poslední večeře bylo nutné i Ježíšovo zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého, aby se apoštolové opravdu stali takovými, jakými je Ježíš chtěl mít. Pro další dějiny spásy by nestačilo, kdyby se učedníci chovali tak, jak se chovali, když odešli od stolu Poslední večeře. Všechno, co učedníci s Ježíšem prožili od svého povolání až do seslání Ducha svatého, si připomínáme a prožíváme při každé mši sv. Při ní nás Ježíš vyučuje, na oltáři se za nás obětuje nekrvavým způsobem, můžeme ho přijímat jako učedníci při Poslední večeři, dává nám Ducha svatého a posílá nás do světa, abychom o něm vydávali svědectví. A ve vyznání víry říkáme také pravdy, které učedníci při Poslední večeři ještě neznali. Toto všechno by mělo znamenat, že my se po mši svaté chováme jinak než učedníci. Je to ale opravdu tak? Víme, že když se lidé vracejí z nějakých akcí, dělají různé věci. Někdo, když se vrací z fotbalu nebo koncertu, umí zničit auta. Když se opilí vracejí z diskotéky také po sobě často zanechávají stopy vandalství. Toto všechno se nám protiví a odsuzujeme to.

Zkusme se teď podívat na náš život. I my jsme účastníky jedné zvláštní akce…, která se nazývá mše sv. A teď si představme, že by s námi z kostela šla nějaká duchovní, neviditelná bytost, která by sledovala naše chování po mši sv. Možná by slyšela, jak nevraživě se bavíme o některých bratřích a sestrách, kteří byli na mši. Možná by slyšela, jak kritizujeme kázání pana faráře. Nebo by slyšela, jak celou cestu z kostela mluvíme o hloupostech a zbytečných věcech. A kdyby nás někdo sledoval doma, když přijdeme ze mše sv., asi by byl překvapený naším vystupováním. Možná by byl svědkem našich hádek, rozčilování a křiku. Ptejme se proto vážně a upřímně: Nepodobáme se často, když jdeme ze mše sv., těm, kteří se vracejí z fotbalu nebo ze zábavy? Máme právo je kritizovat?

Nestačí proto, když se budeme honosit s tím, že se pravidelně zúčastňujeme mše svaté. Důležitější je to, co následuje potom, když zavíráme dveře kostela. Slova, kterými nás kněz na konci mše svaté posílá do našich domovů, znějí: Jděte ve jménu Páně. Odcházet z kostela s tímto požehnáním znamená odcházet s touhou nést do našich domovů a naší farnosti pokoj, lásku, odpuštění, trpělivost, vlídnost, obětavost, dobročinnost, mírnost v posuzování a upřímnou radost. Nezapomeňme na to hned, když překročíme práh kostela. Cesta domů ať je tichou prosbou k Bohu, aby nám dal sílu pokračovat v nejsvětější oběti. A když odcházíme s některým člověkem, mluvme s ním tak, jako by s námi šel sám Ježíš. On bude zítra viset na kříži právě proto, aby nám ukázal, že nestačí jen oběť, ale že každá oběť musí být spojena s láskou.

Požehnané velikonoční tridium vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky