Titulní stranka Život a víra Křížová cesta malého rytíře Toníka

Křížová cesta malého rytíře Toníka

Nemělo se to stát, ale stalo se to. Během prázdnin Toníka rozbolelo břicho. Nechtěl si hrát ani se sestrou Maruškou, ani mladší Růženkou. Ani na oblíbeného rytíře, ani na cestovatele. Ležel v postýlce a plakal. Ale již příští den se zase vypravil na břeh řeky Liwec. Ale on ani rodiče nemysleli na to, že Toníka čeká nerovný boj. Protože koho by napadlo, že když pětiletého chlapce rozbolí břicho, že se jedná vlastně o útok rakoviny…

Prázdniny v Urlech skončily předčasně. Maruška šla poprvé do školy, Toník do školky. Zalíbilo se mu tam a všichni si ho oblíbili. Pro jeho úsměv i fantazii, nespoutanou energii, šelmovský záblesk v oku i dobré srdce a dobré způsoby, jak se sluší na malého rytíře. Ale nejvíce si ho oblíbili pro všechny ty vlastnosti najednou.

Ale jednoho dne se opět Toník cítil hůř. Plakal. Večer se ocitl na pohotovosti ve varšavské nemocnici na ulici Dzialdovské. Dostal injekci a bolesti trochu polevily, ale v nemocnici se mu nelíbilo. Bylo to zde cizí a všechno tak divně a nepříjemně páchlo. „Ještě dobře, že jsme mohli být celý čas u něho,“ říká Dorota. Byla si vždy jista, že jejím dětem se nic zlého stát nemůže. Katar, bolesti břicha, ale vážná nemoc – to ne. A zdálo se, že to její přesvědčení zvítězilo. Toník se brzy zase cítil dobře. Vrátil se domů. Ale bohužel ne na dlouho. Záchvaty se opakovaly. Scénář byl stále stejný: bolesti břicha, nemocnice, vyšetřování, injekce, a výrok lékaře: „Počkáme, uvidíme, co mu je.“ „Na začátku jsme pokaždé syna přesvědčovali, že tentokrát v nemocnici nezůstane dlouho,“ říká matka. „Potom jsme už raději neříkali nic.“ A Toník se neptal. Jako rytíř před další výpravou balil své poklady. V plechové schránce v podobě londýnského autobusu choval dopisy, obrázky, drobné dárky od přátel. Bez nich nikdy neodjel. Začal si utrpení osvojovat, ale stal se také náročným pacientem: „Kam mě, sestro, píchnete? A nebude to bolet? Co se mnou budete dělat?“ Když byla odpověď vyčerpávající, sám s odvahou nastavil ručku.

Darovaná bolest

Za jeho zdraví se modlily jeho sestry, děti ve školce, jeho rodiče. Jen on sám, když si večer klekal k modlitbě, měl desítky jiných intencí. Takových zcela obyčejných i závažných. Protože rytíř Toník věděl, že na světě je mnoho věcí v takovém stavu, že je může změnit jen Bůh.

V lednu stanovili lékaři diagnózu: taková banální věc – výrůstek slepého střeva. Bude nutná operace. Toník byl hodný. „Myslela jsem, že to bude už šťastný konec. Když syn ještě ležel v narkóze na operačním sále, seděla jsem u něho a děkovala Pánu. Opakovala jsem mu, že bych už více nesnesla,“ říká Dorota.

Ale musela snést, protože to všechno byl teprve začátek. Po svátcích se záchvaty vrátily. Byly ještě častější a ještě dramatičtější. Stále více dní strávených v nemocnici. Biopsie, gastroskopie, kolonoskopie, … desítky trubic zapuštěných hluboko do malého tělíčka při hledání nové diagnózy. Všechno stále více bolestivé. „Proč musím být v nemocnici? Proč jsem nemocný?“ – ptal se Toník. „Hochu, kdyby se na tebe podíval Pán Ježíš a řekl ti, abys mu pomohl nést jeho kříž, co bys mu odpověděl?“ – vysvětlovala mu maminka. „Že ano.“ „Vidíš, on se právě na tebe podíval.“

Utrpení blízkých i své problémy odnesla Dorota do zpovědnice. „Až jednoho dne se mě zpovědník zeptal, zda by mohl chlapce navštívit,“ vzpomíná maminka. Ta návštěva chlapce velice změnila. „Kněz mi řekl, že mám každou bolest darovat Pánu Ježíši,“ vysvětloval potom rodičům. „Dal mi křížek.“ Malý křížek, pevně sevřený v pěsti, putoval s chlapcem do dalších ordinací. Toník líbal křížek a opakoval: „Ježíši, důvěřuji ti!“ Zpočátku to šokovalo rodiče – Dorotu a Šebestiána. Protože i hluboce věřící člověk často váhá před gesty, která se pojí s náboženskou exaltací. „Ale ta dětská víra byla jako živel. Rychle jsme porozuměli, co se za tím děje.“

Slepá medicína

Dorota i Šebestián se snaží nemyslet na to, co by bylo, kdyby. Poslední diagnózu vyřeší tomografie. Po vyšetření nechala Dorota chlapce, který běžel sám na pokoj. Ona si šla koupit kávu, protože již tři bezesné noci ji silně poznamenaly. Když čekala u výtahu, doběhl ji lékař: „Je to novotvar!“ Nemocnice na Litevské ulici je jiná. To není gastrologie, odkud děti odcházejí po několika dnech. Na onkologii je smrt častým hostem. Ta se neohlíží na lékařské diagnózy. Vybírá si děti, které jsou kvetoucí, dovoluje přežít těm, které už neměly šanci. V břišní dutině chlapce zjistili lékaři opouzdřený nádor. „Dobře, že ještě nepropukla leukémie,“ utěšovali lékaři. „Zahájíme chemoterapii.“ Na rytíře Toníka to bylo příliš. Vypadaly mu vlasy, břicho ho bolelo, stále zvracel. Stále více bylo utrpení, které je možno darovat Pánu Ježíši. Ošetřovatel se rozčiloval, že Toník stále líbá křížek, na kterém přece může být tolik bakterií! Po každém políbení se ho snažil dezinfikovat. A Toník se cítil tak zle, že by ho bylo třeba dezinfikovat ustavičně. A nakonec tu byl opět červen, kdy se jezdí do Urli.

„A maminko, co mi vlastně je?“ – zeptal se. Dorota mu vysvětlila, že on i další děti na oddělení trpí rakovinou. Že je to vážná nemoc, na kterou někteří lidé umírají. To Toník věděl, protože pacienty s rakovinou se zabývala jeho babička Tereza, která byla lékařkou v hospici, a teta Věra, která sama měla rakovinu. „Neřekla bych ti to, kdybych neměla absolutní jistotu, že budeš zase zdravý.“ „A já umřu?“ – dotazuje se Toník. „Všichni umřeme, já, tatínek, ty. Ale jen Pán Bůh ví, v jakém pořadí.“

Kruh modliteb

Kněz Jan přicházel pravidelně. Připravil Toníka na první svaté přijímání. „Je dostatečně vyspělý, aby mohl předčasně přistoupit k svatému přijímání.“ Pustili ho na propustku mezi první a druhou chemoterapií, kdy už není třeba brát léky, ale odolnost ještě neklesla natolik, že by ho zbavila všech sil. Byl to veliký zážitek. Školní kaple v Palenici, kam chodil Toník do školky a Maruška do základní školy. Rodina, přátelé, dárky… Od té chvíle bude Toník pravidelně chodit ke svaté zpovědi a k svatému přijímání. I tehdy, kdy už nebude mít sílu pokleknout. Před smrtí obdrží ještě biřmování. Už není obyčejný rytíř Toník. „Jsem Rytířem Pána Ježíše,“ opakuje každému. Mezitím novotvar zcela ignoroval všechnu terapii. Znovu nemocniční trápení. Operace. Toník zůstal sám. Ve varšavském Institutu matky a dítěte rodiče na noc nepouštějí. Pláče ve svém osamocení. Dorota na ty slzy nezapomene, i když je neviděla. Bude na ně pamatovat, až bude muset udělat poslední rozhodnutí, že Toník zemře doma. Bohužel ukazuje se, že buňky novotvaru jsou živé. Nádor porušený skalpelem roste závratnou rychlostí. Za zdraví dítěte neprosí už jen rodina. Kruh prosebníků se stále více rozrůstá. Farnost, přátelé, Opus Dei, dávní známí ze skautu. Každý den přicházejí esemesky: „Mše svatá za Toníka“, „Setkáme se v modlitbě.“ Dorota, která byla vždy tak zdrženlivá, neváhá prosit cizí lidi. Vysedá z taxíku a před placením říká taxikáři: „Můj chlapec umírá na rakovinu. Můžete se ze něho pomodlit?“ Když vychází z obchodu, prosí o totéž prodavačku. „Zpočátku jsem se ostýchala, ale pak jsem si řekla: Ta prosba přece nikoho neuráží, ani nevěřícího. A možná, že Toníkovi pomůže. Možná, že se pomodlí někdo, kdo už to dávno neudělal. Skrze utrpení mého syna se vrátí k Bohu,“ vysvětluje. Brzy se za Toníka modlí lidé, kteří neznají ani jeho, ani jeho rodiče. „To jsou vagony modliteb, náklaďáky modliteb! Pán Bůh to nemůže ignorovat,“ vzrušuje se Toníkova teta. „Musí je vyslyšet!“ Dorota jen kývá hlavou. Neprotestuje, není v ní vzdor. Začíná chápat, že všechno je napsáno někde za ní. „Nesmíme to zaměňovat se ztrátou naděje, protože naděje trvá až do konce, v hospici, v posledních hodinách, dokonce i tehdy, kdy moje dítě naposled vydechlo,“ říká. „Ale v určitém okamžiku se objevilo vědomí, že nás možná Pán vystavuje zkoušce a že musíme doprovodit Toníka až na konec jeho pozemského života.“

Vagony proseb

Rytíř Toník se cítí tu lépe, tu hůře. Když má sílu, běhá po celém oddělení jako živá jiskřička. Střílí z luku. Když se cítí hůře, prohlíží si knížky. Prosí dospělé, aby mu je četli. Rychle vyzrává. Klade otázky: o umírání, o věčném životě, o utrpení. Dorota a Šebestián vědí, že odpovědi musí být perfektní: pravdivé a srozumitelné i pro šestiletého chlapce. Není tu místo na vytáčky, příležitost už se nemusí opakovat. „A jak je v nebi?“ ptá se. „Pamatuješ na Narnii, kdy všichni přešli na druhou stranu a každý mohl dělat, co si přeje, jezdit na kole, mluvit v cizích jazycích…“ Lékaři dávají Toníkovi zcela nový lék. Výsledek je nulový. „Snad by pomohla transplantace kostní dřeně.“ Šebestián a Dorota převezou chlapce do Vratislavi. Bohužel chlapec dostane opar. Tři týdny v další nemocnici. Dorota s ním bdí ve dne v noci, i když se bojí o zdraví dalšího dítěte, které má ve svém lůně již dva měsíce. Když Toník opouští nemocnici, o transplantaci už není řeči. Novotvar dělá dramatické pokroky. Lékařům stačí změřit krejčovským metrem obvod bříška. „Maminko, tatínku, já se nebojím umřít. Já se jenom bojím, že budete plakat,“ říká chlapec. Profesor sděluje rodičům, že konec nastane brzy. Když nádor způsobí neprůchodnost střev, není už chlapci pomoci. Rodiče přivádějí do nemocnice Marušku, Růženku a Tadeáška, aby se sourozenci mohli rozloučit. Toník je šťastný, celý ožije. Dorota a Šebestián s nepokojem pozorují syna. Profesor řekl: „Zelené zvratky.“ Až se objeví zelené zvratky, zbývá jen několik hodin. Toník zvrací. Jednou. Nemoc náhle začíná couvat. „Vagony modliteb, náklaďáky modliteb,“ připomíná si Dorota. Ukazuje se, že poslední chemoterapie obsahovala novou složku, která tu dosud nebyla a která zabrala. Po této sérii je nádor mnohem menší. Toník dokonce odchází na propustku. Chodí na procházky. Šplhá na svůj oblíbený strom. Pak přichází druhá a třetí série. „Radost byla předčasná,“ říkají lékaři. „Novotvar znovu roste. Můžeme použít ještě jednu chemoterapii. Ta je tak silná, že ji žádné dítě nepřežilo. Jestli to uděláme, umře v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče. Jestliže si ho vezmete domů, bude v prostředí svých drahých…“ vysvětlují lékaři.

Nejdůležitější lekce

Dorota a Šebestián zápasí s myšlenkami. Nakonec otec řekne: „Ty rozhodni, tys ho porodila.“ Matka nechce, aby Toník umíral osamocen, zalit slzami. „Rozhodla jsem se, že si ho odvezeme. Slíbili jsme si, že nikdy nebudeme přemýšlet, zda to bylo dobré, nebo špatné rozhodnutí.“ Rytíř Toník šílí radostí. Má ještě mnoho síly. „Odcházím domů a do nemocnice se již nevrátím,“ loučí se se sestrami a lékaři. Po návratu domů další radost: „Jé, jaká krásná postel! To je opravdu pro mne? Navždy?“ – těší se rytíř Toník. Potom dlouho 
s Maruškou poskakují na lůžku jako na koni. Je to skutečně speciální lůžko. Přivezli ho z hospice. Je vypůjčené na umírání. „Ano, poklade. Je pro tebe.“ …Dorota a Šebestián stěží zadržují slzy. „Přivezli jsme ti ho navždy.“ Energie vystačí Toníkovi ještě na jeden den. Pak uléhá. Otec přestal chodit do práce. Jinak v domě všechno probíhá normálně. Tak se rozhodli. V kuchyni bublá rajská, Maruška dělá úkoly, Tadeášek šplhá na křesla. Toník se modlí, každý den přijímá svaté přijímání. Poslední pomazání. Tiskne křížek, stále obětuje své utrpení Ježíši. Rodiče si přinesou matrace do jeho pokoje. Toník je rád, když může ležet mezi nimi. Říkají mu, jak velice ho mají rádi. Toník prosí, aby mu přinesli Tadeáška, dávno očekávaného bratříčka. Volá také Růžu, se kterou se nejednou hádal: „Růžo, ty jsi taková pěkná, a tak dobrá. Mám tě rád. Pamatuj si to!“ Šeptá si s Maruškou, mají svá tajemství. „Chlapče, umřel bych místo tebe, kdybych mohl,“ pláče otec. Chlapec odpoví a usmívá se se stále větší námahou: „Ale to já, tatínku, umřu místo tebe.“ Novotvar v organismu šílí. Ze dne na den se vytvářejí nové výrůstky. Toník otevírá oči stále řidčeji. Dorota se začíná modlit, aby Bůh zkrátil jeho utrpení. Je dubnové ráno, sedm hodin. Otec si na chvíli lehl, maminka odchází probudit Marušku. S vnukem zůstává jen babička Tereza, která je jediným svědkem jeho posledního vydechnutí. Pochovali ho za pět dní. Přišly davy lidí. „Byla to taková pokojná slavnost,“ říká Dorota. Toník odešel, ale přátelé a známí se stále modlí. Mnoho lidí přišlo na mši svatou. Děkovali za jeho krásnou duši, za jeho život, za lekci, kterou jim všem dal. „Naučil nás, jak snášet utrpení, naučil nás víře, jak milovat Boha a lidi.“

převzato z časopisu Světlo 27, ročník 2008

Další položky

RSS | mapa stránek • na začátek stránky