Titulní stranka Aktuality

Aktuality

Papež: Po pandemii bude třeba nový pohled na realitu

Přidáno: 28. 7. 2021

„Pedagogika pro oči, která mění náš krátkozraký pohled a přibližuje ho samotnému pohledu na Boha.“ Tak to říká František v rozhovoru, který poskytl Mons. Dariovi Viganò a který vyšel v jeho poslední knize. Papež v něm zve ke znovuobjevení vzdělání k čistému pohledu prostřednictvím fil­mů.

Na italském velvyslanectví při Svatém stolci byla představena nová kniha Mons. Daria Edoarda Viganó, vicekancléře Papežské akademie věd a Papežské akademie sociálních věd s názvem „Pohled: Brána do srdce. Neorealismus mezi vzpomínkou a současností“. Stránky knihy otevírá rozhovor s papežem Františkem o stříbrném plátně, který vede k cestě „vzpomínek a rozjímání“. Svatý otec jako by listoval albem vzpomínek a vrací se do svého dětství v Argentině, kdy s rodiči poslouchal opery v rádiu nebo chodil na filmy do blízkého kina v Buenos Aires. Přinášíme vám shrnutí rozhovoru.

Katecheze pohledu

Právě v Buenos Aires se papež seznámil s autentickým příběhem neorealismu: „Mezi desátým a dvanáctým rokem,“ vzpomíná, „jsem viděl snad všechny filmy s Annou Magnaniovou a Aldem Fabrizim. Velmi důležité filmy, které dětem umožnily pochopit do hloubky kromě příběhů migrantů i velkou tragédii světové války.“ Pro papeže byly a jsou filmy neorealismu srdeční záležitostí, protože, jak říká, „nás naučily dívat se na realitu novýma očima“. Podle slov papeže je i tento pohled nástrojem pro boj s pohromou pandemie, která v dnešní době „jako by prohlubovala bankrot lidstva“ a „vyvolává obavy, strach, sklíčenost.“ „Proto potřebujeme oči schopné proniknout temnotou noci. A v tomto smyslu se kino stává také sférou, prostředkem a příležitostí pro „katechezi pohledu, protože potřebujeme pedagogiku pro naše oči, které jsou často neschopné uprostřed temnoty kontemplovat velké světlo (Iz 9,1), které přišel přinést Ježíš.“

Kino, které nás může naučit se dívat

Pro papeže má neorealismus, přestože líčí italské drama po světové válce, nadčasovou hodnotu. Proto se zamýšlí nad pohledem, který otevírá transcendenci, a nad kinem, které může naučit, jak se dívat. „Bylo by krásné, kdybychom prostřednictvím filmu znovu objevili význam vzdělání v čistém pohledu. Stejně jako neorealismus.“ Konkrétně zmiňuje Felliniho film La strada a I bambini ci guardano Vittoria De Sicy. Zdůrazňuje, že „v mnoha filmech byl neorealistický pohled dětským pohledem na svět: čistý pohled, schopný zachytit vše, jasný pohled, kterým můžeme okamžitě a jasně identifikovat dobro a zlo“.

Poté se vrací vzpomínkami ke své cestě na ostrov Lesbos, k očím dětí žijících v uprchlických táborech: „Při mnoha příležitostech a v mnoha různých zemích se mé oči setkaly s očima dětí, chudých i bohatých, zdravých i nemocných, radostných i trpících.“

„Být viděni pohledem dětských očí,“ řekl František v rozhovoru, „je zkušenost, kterou všichni známe, která se nás dotýká až do hloubi srdce a zároveň nás nutí zpytovat svědomí.“ Poté položil otázku: „Co děláme pro to, aby se na nás děti mohly dívat s úsměvem a zachovat si jasný pohled plný důvěry a naděje? Co máme dělat, aby jim toto světlo nebylo ukradeno, aby tyto oči nebyly zraněny a zkaženy?“

Pohled, který mění realitu

Ve světě digitálních médií, která nás „mohou vystavit riziku závislosti, izolace a postupné ztráty kontaktu s konkrétní realitou“, František poukazuje na velkou společenskou hodnotu kinematografie jako prostředku sdružování a vzdělávání a na neorealismus pohlíží jako na lupu, která se dotýká reality takové, jaká je, stará se o ni, a proto je ve vztahu.

„Vidění je akt, který se provádí pouze očima, ale k pohledu potřebujete oči i srdce.“ František vysvětlil, že neorealistické filmy nejsou dokumentárními filmy, které poskytují prostý „vizuální záznam reality; poskytují ji, ale v celé její drsnosti, prostřednictvím pohledu, který zapojuje, který hýbe vnitřnostmi, který vyvolává soucit“. Podle papeže je to kvalita pohledu, která činí rozdíl, tehdy i dnes: „Neorealistický pohled není pohledem z dálky, ale pohledem, který se přibližuje, který se dotýká skutečnosti, jaká je, který se o ni stará, a proto se k ní vztahuje. Pohled, který proměňuje skutečnost, protože to není pohled, který vás nechává tam, kde jste, ale pohled, který vás vynáší vzhůru, který vás zvedá, který vás vyzývá, abyste vstali, a to v blízkosti k těm nejposlednějším. Pohled, který ve tmě zachovává chuť a smysl pro světlo. Je to pohled, který odhaluje. Dokáže ukázat místa, kde vidíme jen hranice, otevírá průlomy v bariérách, vidí znamení krásnější a větší skutečnosti.“

Uchovávání paměti prostřednictvím obrazů

Nakonec v rozhovoru papež zdůrazňuje, že je třeba být dobrými strážci paměti prostřednictvím obrazů, abychom ji mohli předat našim dětem a vnukům, a rozšiřuje diskurz mimo úzce kinematografickou oblast na audiovizuální zdroje jako celek, které jsou cenným svědectvím minulosti.

„Jedná se o dokumenty, které mají ve své podstatě univerzální charakter, protože překračují jazykové a kulturní hranice a mohou být bezprostředně srozumitelné každému.“ V rozhovoru pro knihu monsignora Viganò papež také prozradil, že uvažuje o „instituci, která by fungovala jako archiv pro trvalé uchovávání historických audiovizuálních fondů orgánů Svatého stolce a univerzální církve, uspořádaných podle vědeckých kritérií. Mohli bychom ji nazvat mediatékou, vedle archivu a knihovny, pro shromažďování a opatrování dědictví historických audiovizuálních pramenů vysoké náboženské, umělecké a lidské úrovně.“

Zdroj: Vatican News, česká sekce

 

Další aktuality

RSS | mapa stránek • na začátek stránky