Titulní stranka Aktuality

Aktuality

7. neděle velikonoční

Přidáno: 25. 5. 2020

1. ČTENÍ: Sk 1, 12–14

Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

2. ČTENÍ: 1 Petr 4, 13–16

Milovaní! Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

EVANGELIUM: Jan 17, 1–11a

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Homilie – Drazí přátelé!

Věci, které pravidelně děláme, nám můžou zevšednět. To není jen v oblasti našeho každodenního života, ale i v oblasti náboženské. Jeden důležitý projev, který každý den děláme, je modlitba. I ona nám může zevšednět. Aby se tak nestalo, musíme se častěji zamýšlet nad její kvalitou. V dnešním evangeliu si všimněme třech vlastností, které charakterizují Ježíšovu modlitbu. Dříve než se Ježíš začal modlit, pozdvihl oči k nebi. Druhou vlastností jeho modlitby je, že ji začíná slovem „Otče“. Třetí vlastnost spočívá v tom, že se Ježíš modlí za ty, kteří mu patří, a ne za nevěřící. Pozdvihnutí očí k nebi vyjadřuje hluboký smysl modlitby, který spočívá na harmonii a spojení věcí pozemských s věcmi nebeskými, spojení země s nebem, konečnosti s věčností. Pozdvihnutí našich očí při modlitbě neznamená, že je převracíme, což působí nesympaticky, a až odpudivě. Pozdvihnout oči k nebi znamená, že vše, co prožíváme, štěstí a bolesti, úspěchy a neúspěchy, zdraví a chorobu, tužby a naděje chceme, aby je Bůh přijal a obdařil nás svým světlem a silou. Naše modlitba není modlitbou nějakých otroků ke svému pánovi. Naše modlitba je modlitbou dětí ke svému Otci. Je to rozhovor mezi dítětem a otcem, který i když je spravedlivý, nehrozí tresty. A jak nás poučil Ježíš, ani nelže, a nedá nám kámen namísto chleba, a hada namísto ryby, anebo štíra namísto vejce.

Možná se nám zdá třetí vlastnost Ježíšovy modlitby zvláštní. Vždyť my se chceme modlit i za hříšníky, a on se modlí jen za svoje věrné. Jak tomu máme rozumět? Chápejme to tak, že se máme modlit i za obrácení hříšníků, ale zároveň je velmi těžké, když je hříšník ve stavu, kterému říkáme zatvrzelost. To je stav takového člověka, který se s Kristem setkal, kterého Kristus volal, aby žil v jeho světle, a přece ho ten člověk odmítl a neustále odmítá. Příkladem může být Jidáš, kterého Kristus nazval synem zatracení. Bylo by to zajisté na škodu, kdybychom se nepodívali i do večeřadla, kam se po nanebevstoupení Páně vrátili apoštolové s Ježíšovou matkou a s jinými ženami. V prvním čtení jsme mohli slyšet, že „všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách…“. I toto konstatování je pro nás poučné. Setrvávání v modlitbách znamenalo, že se všichni modlili neustále a dlouho. Takže ne krátce, ne pouze občas, ne jen tehdy, kdy nás něco trápí, ale modlit se je potřebné stále.

Jejich modlitba je zároveň jakoby symfonií, což je vyjádřené slovem „jednomyslně“. Je to modlitba bratří a sester, které spojuje Kristus ve vzájemné lásce, i když je každý z nich jedinečnou osobou se svými zkušenostmi. Takové by měly být i naše modlitby. Vždycky, když se společně modlíme, bychom měli mít radost a odvrátit od sebe všechny nepříjemné pocity. Společná modlitba je velmi důležitým projevem naší lásky k bratřím a k sestrám a k jejich potřebám. Spojuje zároveň i nás, když se modlíme za společné úmysly např. Sv. otce, biskupy, kněze, za potřeby farnosti atd. Nedovolme, aby nám modlitba zevšedněla. Nezevšední nám, pokud se budeme modlit tak, jak se modlil Kristus a učedníci s Pannou Marií.

Požehnané velikonoční období vám všem přeji, myslím na vás v modlitbách a žehnám vám +

Váš duchovní otec Šimon

Další aktuality

RSS | mapa stránekna začátek stránky